V textu najdete: Popis vyšetření, Co dělat před vyšetřením, Průběh vyšetření, Výsledek vyšetření
Obor: radiologie
Popis magnetické rezonance
Magnetická rezonance je moderní vyšetřovací metoda, která využívá magnetických vlastností atomových jader vodíku pro zobrazení struktury vnitřních orgánů. Využívá se hlavně pro zobrazení mozku a míchy, ale i dalších měkkých tkání. Narozdíl od výpočetní tomografie, se kterou si ji někdy může laická veřejnost plést, nevystavuje pacienta rentgenovým paprskům. Pacient je místo toho vystaven silnému magnetickému poli, které nemá na lidské tkáně žádný prokázaný škodlivý účinek.
Magnetická rezonance může být ale nebezpečná například pro lidi s kardiostimulátorem či jiným cizorodým materiálem v těle.
Vyšetření magnetickou rezonancí patři k finančně nákladnějším vyšetřením a není jím vybavena každá nemocnice.
Princip magnetické rezonance
Fyzikální princip, na kterém je toto vyšetření založeno, je obsažen už v názvu – nukleární magnetnická rezonance. Využívá toho, že atomová jádra s lichým počtem protonů se chovají jako malé magnetky. Takový atom je například atom vodíku – jeho jádro obsahuje jednu jedinou kladnou částici, tedy jediný proton, a navíc je to nejhojnější prvek lidskkého těla, proto se toto vyšetření zaměřuje na atom vodíku. Proton v jeho jádře neustále rotuje a tím vytváří magnetický moment (spin) směřující souběžně s osou otáčení protonu. Jelikož ale atomy vodíku v těle rotují různými směry, jejich spiny se vzájemně vyruší a výsledná magnetická síla je nulová.
Kromě rotace vykonává jádro vodíku ještě další pohyb, který hraje důležitou úlohu při vyšetření magnetickou rezonancí - takzvanou precesi, což je pohyb spinu po plášti pomyslného kužele, můžeme si ho představit jako pohyb roztočené káči. Když umístíme pacientovo tělo do „tunelu“ magnetické rezonance, kde je silné magnetické pole, atomy vodíku se zorientují tak, aby jejich spin byl rovnoběžný se siločarami magnetického pole, a to ve dvou možných směrech - buď paralelně nebo antiparalelně. Antiparalelně orientované atomy mají vyšší energii než ty paralelní. Všechny atomy přitom neustále vykonávají precesní pohyb, a to o stejné frekvenci (vykonají stejný počet otáček za určitý čas). Tato frekvence závisí na síle magnetického pole, kterému jsou atomy vystaveny a na druhu atomu, a lze ji vypočítat, nazývá se Larmorova frekvence. A tím se dostáváme k oné rezonanci, jež je obsažena v názvu. V této fázi totiž přístroj vyšle do pacientova těla elektromagnetické vlnění o stejné frekvenci, jako má precesní pohyb atomů vodíku. Jejich frekvence odpovídá vlnám, kterými se šíří rozhlas. Při interakci dvou vlnění o stejné frekvenci dochází k rezonanci – atomy vodíku absorbují energii, která jejich precesní pohyb o něco vychýlí. Zjednodušeně můžeme říci, že tím přibylo těch antiparalelně postavených atomů o vyšší energii na úkor těch paralelních. Navíc všechny atomy začnou vykonávat díky elektromagnetickému impulsu svůj precesní pohyb synchronně – začnou obíhat pomyslný kužel ze stejné strany, jejich spin je tedy v daný okamžik vychýlený na stejnou stranu a vznikne tak příčná magnetizace (kolmá na hlavní magnetické pole), kterou můžeme měřit. Když impuls přestane působit, atomy vodíku se začnou vracet do původního postavení a přitom energii, kterou prve absorbovaly zase postupně vyzáří – mluví se o fázi relaxace. A v této fázi nastává měření. Měří se jednak čas, za jak dlouho se nadbytečné antiparalelní atomy vrátí do paralelní polohy, což se projeví jako změny v podélné magnetizaci, a dál se měří změny v příčné magnetizaci, za jak dlouho se atomy opět desynchronizují v precesním pohybu. To závisí hlavně na složení okolní tkáně a jak v ní na sebe molekuly vzájemně působí. Někde se tak atomy začnou o něco opožďovat a někde zrychlovat. Kontrastně tak můžeme zobrazit tkáně obsahující hodně tuků od tkání složených hlavně z vody.
Jak se ale pozná, odkud naměřený signál pochází? K tomu slouží tzv. gradientní cívky, které zajistí, že se velikost magnetického pole bude v různých řezech tělem lišit, bude tudíž různá i Larmorova frekvence pro atomy v této oblasti a i frekvence emitovaného signálu bude různá. Pro úspěšné vyšetření je samozřejmě nezbytný výkonný počítač, který dokáže převést nespočet naměřených hodnot do grafické podoby na obrazovku.
Přístroj na magnetickou rezonanci
Důležitou součástí přístroje je zdroj velkého magnetického pole. Celkem běžně používané pole o intenzitě 1,5 Tesla je asi 30 000krát silnější než magnetické pole Země. Tak silné pole je technicky náročné vytvořit. V současnosti se jako zdroj nejčastěji používá supravodivá cívka. Pro její supravodivé vlastnosti je nutná velmi nízká teplota, cívka je proto v lázni z tekutého helia udržována při teplotě -269°C. Dále přístroj obsahuje například volumové cívky, které ze všech stran obkružují tělo pacienta a slouží k vysílání i přijímání signálů či gradientní cívky, které vytvářejí přídatná magnetická pole.
Důležité je, že přijímací zařízení musí být co nejblíž k pacientovi, proto vypadá celý přístroj jako tunel o průměru asi 60 cm, do kterého pacient zajede na pohyblivén lůžku. Celý přístroj je umístěn v místnosti, která izoluje jeho magnetické pole od okolí.
Co dělat před magnetickou rezonancí
Před vyšetřením vám lékař položí několik otázek, popřípadě budete muset vyplnit dotazník.
Silné magnetické pole může působit na předměty z feromagnetických materiálů – mohou se pohnout, zahřát se, kardiostimulátor by mohl přestat fungovat.
Vyšetření magnetickou rezonancí se proto nesmí provádět u pacientů s kardiostimulátorem, kochleárním implantátem, neurostimulátorem či s inzulinovou pumpou, je nutná opatrnost i u umělé srdeční chlopně a dalšími cizorodými materiály v těle. Ve většině případů ovšem svorky, dlahy či kloubní náhrady nebrání vyšetření, pokud jsou v těle déle než 6 týdnů. Také je třeba myslet na úrazy, které mohly zanechat v těle kovy (projektily, střepiny).
Dále se vyšetření obvykle neprovádí v prvních třech měsících těhotenství.
Je třeba se také připravit na to, že budete muset nějakou dobu nehnutě setrvat v relativně uzavřeném prostoru – pokud tedy trpíte klaustrofóbií, může vám lékař předepsat uklidňující léky – v takovém případě je vhodné zajistit si pro vyšetření doprovod a nesmíte řídit.
Proces magnetické rezonance
Těsně před vyšetřením bývá pacient ještě jednou dotázán na přítomnost kovových předmětů v těle, může být personálem požádán o podepsání informovaného souhlasu s vyšetřením. Poté si pacient musí odložit v kabince do spodního prádla a odstranit všechny kovové doplňky jako piercing, šperky, sponky apod., popřípadě odstranit make-up.
Samotné vyšetření pak trvá asi 10 až 40 minut. Pacient se uloží na pohyblivé lůžko, které s ním zajede do otvoru přístroje – jedná se o tunel o průměru asi 60 cm. V průběhu vyšetření je pacient spojen mikrofonem s personálem, při vyšetřování dítěte mohou být přítomni rodiče, ovšem musejí předem zanechat všechny kovové předměty v kabince. V „tunelu“ uslyší pacient hluk připomínající údery kladivem.
V některých případech může být pacientovi aplikována kontrastní látka do žíly. Tato látka neobsahuje jód, narozdíl od kontrastních látek používaných v rentgenových vyšetřovacích metodách, alergické reakce na ní jsou vzácné, ale vyskytnout se mohou.
Výsledek vyšetření
Výsledek vyšetření hodnotí zkušený radiolog, informovat o výsledcích vás bude váš ošetřující lékař.
Další názvy: MRI, nukleární magnetická rezonance, MR, MNR